Radosti a trapasy z lektorské práce

Jménem všech žáků v republice

Sedmá třída, přestávka. Přichází za mnou kluk, který se mnou celou první hodinu krásně spolupracoval, přemýšlivý, aktivní, šikovný, přitom žádný frajírek.
„Můžu se vás na něco zeptat nebo se spíš poradit?“
Přikývnu.
„Mohl bych se s nějakou stížností obrátit já na ministerstvo školství nebo někam jinam?“
„To si nejsem jistá, asi by to musel být někdo dospělý. A jménem koho si chceš stěžovat?“ 
„Za všechny žáky v celé republice.“ 
„Hm, a čeho by se to týkalo?“
„Tak já vám to vysvětlím. My jsme ve škole většinou 6 hodin, někdy i dýl. Vidíte, máme dřevěný židle, jsou dost nepohodlný, můžou z nich bolet záda. Učitelé mají židle měkký, a přitom většinu času v hodině chodí po třídě a mluví, takže nesedí,“ ukazuje na židli, na které právě sedím já u katedry, a přitom názorně předvádí pochodujícího učitele.
Mám co dělat, abych zůstala vážná.
On to ale jednoznačně vážně myslí.
„Chtěl bych nějak zkusit zařídit, aby měli žáci lepší židle, rozumíte?“ 
Přikyvuju, je mi to naprosto jasné.
„Možná bys to mohl nejdřív řešit v rámci vaší školy, jít za paní ředitelkou. Třeba byste mohli zkusit oslovit nějaké místní podnikatele, jestli by vám nákup lepších židlí sponzorovali. Možná to inspiruje další školy.“ 
„No, tak jo, já už jsem právě za paní ředitelkou byl.“ 
Jsem strašně zvědavá, jak to bude pokračovat!   Kája

Když se nesmíš smát

O přestávce děti často chodí vyprávět. Někdy o sourozencích, někdy o domácích mazlíčcích, někdy nosí obrázky, nebo se dokonce pokoušejí vnutit mi svoje svačiny. Obrázky vítám, svačinky odmítám. Jednou se kolem mojí židle shromáždil hlouček dětí a začaly vyprávět vtipy.

Jeden chlapec začal: „Byly tři holky, černovláska, zrzka a blondýna, a našly zrcadlo. To jim řeklo, že je kouzelné, a kdo zalže, toho vcucne.
Černovláska to jde vyzkoušet a začne: Já myslím, že jsem ze všech nejkrásnější. Lup, a zrcadlo jí vcuclo. Zrzka jde druhá: Já myslím, že jsem ze všech nejchytřejší. Lup, a zrcadlo vcuclo i jí.

Blondýna začne: Já myslím… Lup, a zrcadlo jí vcuclo. Hahaha, dobrý, co?“

„No, dobrý, nevím, mně tyhle vtipy nepřipadají úplně fajn, přece kdo má blond vlasy, tak to neznamená, že je hloupej, ne?“ Nadechuju se, že to nějak shrnu, ale předběhla mě jedna holčička, s dlouhými blond vlásky zapletenými do dvou copánků: „Ale jak to, že jí to vcuclo, když řekla teprve já myslím?“ Málem jsem se neudržela, zvlášť, když jsem zahlédla vypravěče vtipu, jak říká šeptem se zvedlým obočím: „Někdy možná jo?“ Situaci jsme zvládli, všechno si vysvětlili. S vypětím všech sil.  Ida

O čem lektor sní, když náhodou spí, aneb vzhůru na lektorskou noční můru!

Mám jet s programem do nové školy. Než jdu večer spát, mám nachystané pomůcky, připravené dokumenty, natankované auto, jednoduše, jsem připravená.

V noci se mi zdá, že program díky letnímu počasí má probíhat venku. Je tam promítací plátno, ale nejde spustit prezentace. Přichází hlučná třída, všichni mě ignorují. Zkouším si zjednat pořádek boucháním pěstí do lavice, ale marně. Jdu hledat ředitele, který ještě nepodepsal smlouvu, on mi sděluje, že dostanu zaplaceno podle toho, jak se mu bude program líbit. Mezitím přicházejí ven děti z mateřské školky a začínají si hrát, obsazují herní prvky i prostor mezi žáky a plátnem. Žáci program dále ignorují, ředitel zpovzdálí vše pozoruje a já už vím, že zaplaceno nedostanu.

Co myslíte, chyběl v mém snu ještě nějaký lektorský strach? Ze snů kolegů a kolegyň vybírám ještě další možnosti: Dáš si budík na 7:47. Bloudíš po škole a hledáš třídu. Nemáš žádné pomůcky na program. Obvykle nedokončíš program – důvody se pohybují od uvěřitelnějších (žáci křičí, učitel tě vyhodí,…) k úplnému sci-fi (nastane apokalypsa, škola spadne kvůli zkoušce sirén,…)

PS: program v nové škole proběhl ve třídě, bez zádrhelů a k naprosté spokojenosti žáků, vyučujících, vedení školy i mé vlastní. Adéla

Co mají společného Komenský, hokejisti a ukrajinské děti?

Sejde se Čech, Ukrajinec a Bělorus…

To, co zní jako začátek nějakého vtipu, je realita některých našich škol. Tento podzim jsem měla v Plzni program Mínus na plus s Ámosem. Možná vás to překvapí, ale pro děti z Ukrajiny je to velmi silné téma. Protože jsem věděla, že je ve třídě 12 ukrajinských dětí, tak jsem si pár věcí přeložila přes Lindat – to je fakt slušný překladač, takže měli na A4 k dispozici životopis Komenského v ukrajinštině. U jednotlivých aktivit, úkolů, reflexí, bylo přeložené, co mají dělat, a vždycky jsem jim ukazovala, kde právě jsme – názvy v čestině a pod tím ukrajinský překlad aktivity.
V další třídě to bylo o dost lepší – pravda, bylo tam jen 6 cizinců, ale byli skvělí a zapojení byli opravdu od začátku do konce. Pro kluka z Běloruska to do ruštiny překládala Ukrajinka. Asi nejvíce mi pomohlo mít nachystané ty překlady toho zásadního dopředu, dostatek výtisků. A maličkosti jsem řešila překladem z mobilu na místě.    Petra

Komenský hokejistou

Než jdeme s programem do konkrétní třídy, snažíme se získat od třídních učitelů informace o žácích, abychom jim program přizpůsobili co nejvíc „na míru“. A také proto, abychom věděli, na se máme připravit my, lektoři. Ne vždy se to ale podaří… 
„V této škole jsem byla poprvé a o třídě jsem nevěděla  vůbec nic. Navíc – před začátkem programu do třídy přišla ředitelka, představila novou zástupkyni, která je teď bude mít na starost, protože nedávno odrovnali třídního.
Ve třídě bylo 23 kluků – z toho 18 hokejistů, 2 kluci žijící na ulici, 3 cizinci, kteří nerozuměli, 3 chyběli. A já s nimi měla strávit čtyři hodiny s programem o Komenském…  

 Co teď? Dostala jsem rychlou inspiraci – vše přirovnávat k hokeji. Kluci začali reagovat skvěle a do tématu se vžili. Beránci se z nich nestali, svou energii během aktivit projevovali – například když si v jedné části programu měli dát souboj v páce, stáli ostatní spolužáci na lavicích a hlasitě fandili, při přetahování lanem šli na doraz.
Pan učitel na konci řekl, že oceňuje „připravenost lektorky na práci v chlapecké třídě“. A má pravdu: Bůh sám ví, že mám doma 2 hokejisty, tak znám život těchto kluků.“  Kamila

Mluví tu někdo česky?

Že podmínky pro výuku jsou i letos poněkud nestandardní, to už asi pochopil každý lektor. Jednou jsem přišla do třídy, kde žáci seděli na karimatkách. To byl však teprve začátek. Dobrá půlka třídy byli Ukrajinci a bylo tu i několik Vietnamců. Nedůvěřivě na mě hleděli v očekávání, že se asi nepochopíme. Požádala jsem ukrajinské žáky, kteří už uměli česky, aby překládali těm, co nerozumí. Atmosféra se s každou chvílí zlepšovala. Jedna ukrajinská dívka mě přišla obejmout, aby mi ukázala, jak je šťastná. Pak se přidala k těm, co překládali druhým. Jeden vietnamský chlapec také překládal jinému vietnamskému, který nerozuměl. Postupně byli do programu zapojeni úplně všichni. Odjížděla jsem s krásným pocitem, že Komenského hodnoty jsme si nejen odvyprávěli, ale díky vzájemné pomoci a trpělivosti skutečně prožili.

Školní rok 2021/22

Kam se poděly Tři opice?

Zvoní na přestávku a ve třetí třídě si děti vybalují svačiny. A telefony. Přestávka probíhá
v nezvyklém tichu. „Zdá se mi to, nebo to množství telefonů je větší než před covidem?“ ptám se paní učitelky, která hned potvrzuje můj dojem: „Před první vlnou tu nosily telefony asi 3 děti. Teď, jak se vrátily po prázdninách, tak snad všichni mají ten telefon přilepený
k ruce. Nechci jim to hned striktně zakazovat, protože to beru jako následek té izolace, ale doufám, že se to časem změní.“
Je pravda, že to ve třídě bylo takové veselejší, když děti hrály „Šly tři opice do porodnice“. Držme jim společně palce, ať se to zase vrátí.

Mimo jako Mimoni

Sedmá třída je dnes obzvlášť nepozorná. Pravidla hry musím opakovat několikrát a stejně se za chvíli zvedá další ruka: „Co máme dělat?“ Paní učitelka pak o přestávce podotkla: „Všimla jste si toho určitě sama, ale co se děti vrátily do školy, jsou trochu mimo. Jak neměly každodenní řád, odvykly si soustředit se, jako by se vrátily o rok nebo o dva zpátky. Ale hlavně, že už jsme tu všichni ve třídě. S Mimoni si poradíme, hlavně ať chodí,“ dodává pak.
Tuto realitu potvrzuje i jedna metodička prevence: „Nezáleží na věku. Všechny ročníky jsou teď jednou nohou prvňáci  a potřebují hodně „mazlit“ – berte je na procházky, pozorujte s nimi ptáčky nebo spolu opečte buřty…“

Corona speciál, jaro 2021

Pracovní úraz

Doporučení ministerstva zní jasně: pokud to jde, berte děti ven. A tak i my se operativně domlouváme, a když je to možné, část programu (někdy i celý), děláme venku. Jedna kolegyně takto na vzduchu strávila s dětmi celé dopoledne. Když pak přišla domů, přivítal ji manžel slovy: „Ty máš pracovní úraz!“ Kolegyně se zarazila, protože si nevzpomínala, že by se jí něco stalo a nic na sobě nepociťovala. Až při pohledu do zrcadla zjistila, že má obličej spálený od slunce. Se smíchem odpověděla: „Takový pracovní úraz beru. Zvlášť, když se oba programy tak moc podařily!“

Kam jsme se to dorotovali?

V jednom programu měly děti vyjádřit, jak se cítí ve třídě. „Máte deset prstů, tak můžete dát od nuly do deseti bodů – nula znamená, že se ti tu nelíbí, všichni jsou na sebe zlí, je to čirá hrůza. Deset naopak znamená, že tu jsou všichni skvělí, cítíš se tu krásně, těšíš se sem. Pojďme hlasovat.“
Děti hlasovaly, jeden chlapec krčil rameny: „Když já nevím. Mně je to jedno, když příští týden budeme stejně zase na počítači.“ Jakmile to řekl, přidali se
k němu i další žáci. Začali jsme se bavit o rotační výuce a ukázalo se, že pro hodně dětí je to velká zátěž. Děti nemají stálý režim, věci jsou nepředvídatelné a čím dál hůř se v tom funguje. Učitelé z různých škol nám tento dojem potvrzují. „Moji prvňáci jsou po návratu z online výuky jako pytel blech.
Do čtvrtka se je snažím srovnat a pak jsou zase týden doma. Je to frustrující. Párkrát jsem uvažovala o tom, že odejdu ze školství,“ svěřila se nám jedna třídní učitelka. Týden ve škole a týden na dálku vyžaduje více přípravy, více úsilí a větší celkovou zátěž. Když o tom mluvil pan zástupce ředitele jednoho gymnázia, bylo vidět, že se snaží být optimista, ale mezi řádky prosakovala velká únava. Všichni se shodují na jednom: „Už ať to skončí, všem se uleví.“

Pondělky nebrat

Zase učíme a naše diáře teď musí zkoordinovat objednávky, které už jsme se školami nasmlouvali dříve, s objednávkami zcela novými. Někdy je to složitý rébus. Velmi rychle jsme se ale naučili, že pondělí nebývá nejlepší den pro programy. „Jak je to možné,“ řešili jsme na poradě, „ty programy byly dneska šílený!“ Zjistili jsme, že děti, které přicházejí do školy po týdnu distanční výuky, jsou v pondělí tak plné toho, že jsou spolu, a potřebují si všechno říct, že je opravdu výjimka, když se v pondělí program „povede“. Natož když se s těmi nejlepšími úmysly pokusíme přesunout některé aktivity ven. I léty prověřený lektor pak bezradně sleduje třídu dělající psí kusy a naděje, že děti budou vnímat, se rozplývá. „Měli jsme s sebou podsedáky, děcka to po sobě házely, hulákaly, no takový chaos jsem už dlouho nezažila.
Prosím vás, kdo to nechcete zažít, pondělky neberte!“

Cukr, káva, limonáda

Protože žáci byli tak dlouho doma, může pro některé být náročné začít spolu zase fungovat jako skupina. Proto jsme dali hlavy dohromady a vytvořili intenzivní stmelovací program. Jsme přesvědčení, že to, co nás s druhými sbližuje a propojuje, jsou především společné zážitky. Ty, co spolužáci mají ještě v paměti, proběhly už dávno, a proto je třeba děti podpořit k vytvoření zážitků nových. Hodně jsme si dali záležet, abychom novým programem pokryli oblast komunikace, spolupráce, emocí, aby zážitky byly pro introverty i extroverty… Abychom zjistili, že děti pak během přestávky přijdou s dotazem: „Můžeme si zahrát Cukr, káva limonáda? A můžeme se přetahovat s lanem?“ Což ovšem jen potvrzuje původní myšlenku: zážitek sbližuje.
Ať už to je hluboce promyšlený program s diagnostickým potenciálem, nebo jednoduchá hra na babu.

„Mjůtni se!“

Neskrýváme svůj obdiv k učitelům a učitelkám, ze kterých se během posledních měsíců stali zkušení ajťáci, moderátoři, osvětlovači, youtubeři a režiséři v jedné osobě. Své byty proměnili ve vysílací studia, takže jejich žáci nyní vědí, kolik mají koček, jak se jmenují jejich papoušci a jaké cvrčky má nejraději jejich chameleón.
Ale teď už se konečně zase vidíme naživo – i když stále jen na horní polovinu obličeje. Pro nás to znamená, že hůře rozpoznáváme nejen to, co se říká, ale většinou i kdo zrovna mluví. Je jasné, že lektorovi, který přichází zvenčí, to působí  značné potíže, ale bezradné bývají i léty praxe zocelené paní učitelky: „Když jsme se učili online, byla tam vždycky ta možnost zmáčknout „mute“ a vypnout někomu mikrofon,“ říká o přestávce třídní jedné obzvláště upovídané třetí bé a s nadsázkou dodává: „U některých žáků bych tu možnost opravdu ocenila i tady.“ A zjevně podobně přemýšlí i někteří žáci, protože za chvíli slyším, jak jeden spolužák volá na druhého: „Honzo, mjůtni se!“

Měla jsem co dělat, abych nevyprskla smíchy

Timeline_Kája

Program Komenský 2020 je pro mě vzácný mj. tím, že dává možnost aspoň v pár větách promluvit s každým žákem i o osobních věcech. Je to možné v části, kdy si žáci tvoří časovou osu vlastního života, tzv. timeline. Někdy je náročnější je k tomu motivovat, protože oni logicky nechtějí žádný patos a dojetí, se kterým by „rekapitulovali“ svůj život. Na obranu žáků je třeba říct, že nakonec si tuto část programu pochvalují téměř všichni, i když se některým zpočátku do tvoření nechce. 

V přední lavici seděl kluk, který delší dobu nic nekreslil, i když jsem ho povzbuzovala. Když jsem po nějaké chvíli šla kolem, na papíře měl načrtnuto něco, co připomínalo malby jeskynních lidí v pravěku. Poněkud rozpačitě jsem se ptala, cože to má znamenat?? Na papíře nebylo nic víc, než řádka kreseb neidentifikovatelných zvířátek propojených šipkami… „To je smrt prvního křečka, úmrtí morčátka, úmrtí druhého křečka a králíčka.“ „Jejda,“ reagovala jsem, „to jsou samé smutné události, chtělo by to i něco pozitivního?“ „Vždyť ano,“ reagoval dotyčný, „tadyhle jsem si koupil novou kočičku a nové morčátko“ dodal a přitom ukazoval zpodobeniny zmíněných „mazlíčků“ v níže nakresleném rámečku… V tu chvíli jsem jen těžko zvládla nevyprsknout smíchy. Tak originální „timeline“ jsem ještě neviděla. Myslím, že se velmi málo blížil seriózní představě tvůrců tohoto programu, ale byl originální a byl „jeho“ – tedy toho kluka. A o to šlo.                                        Kája

Cestička do školy, přes louky, po poli

řidička

Jela jsem na program do jedné brněnské alternativní školy. Domluvili jsme se, že začneme o půl deváté. Říkala jsem si: „To je na pohodu, přijedu tam dřív, zhruba tak na 7:45, abych stihla podepsat smlouvu a pobýt ještě chvíli před programem s dětmi, trochu se seznámit.“ Navigace mi z místa bydliště ukazovala do školy příjezd za 22 min. Paráda. Ráno odvážím své kluky do školy něco po sedmé, ale cosi mi nehraje už v našem bydlišti. Na silnicích mnohem víc aut než jindy a já si říkám, co se děje? 

Tak se radši prozřetelně vyhnu dálnici a jedu do Brna „po staré“ a ještě po okraji Brna, abych se vyhnula zácpě v centru. Bohužel tento nápad má spoustu jiných kromě mě, takže za chvíli po mě tečou čůrky potu, protože cítím, že tam ve stanovený čas nepřijedu. Po osmé už volám do školy, že stojím v zácpě. Ke vší smůle je Brno hodně rozkopané a objížďky všude, tak volím všemožné i nemožné zkratky, které nakonec zkratkami nejsou, bloudím, nervy na pochodu. Konečně navigace hlásí: „Jste v cíli.“ No jo, ale vypadá to tu podivně! Kdesi mezi paneláky, škola nikde. Ta navigace se asi zbláznila? Vystupuji a první odchycená osoba mě odkazuje na jakýsi podchod přes čtyřproudovku. Prý do školy je to odsud tak čtvrt hodinky pěšky. Cože? Sedám znovu do auta a pracně se vymotávám z úzkého parkoviště. Za chvíli jsem konečně na místě. Cesta do školy mi dnes zabrala místo 22 minut celkem 1h 40minut. Příště do Brna autem fakt nejedu 🙂                                       Iva

Týpek s pupkem

Oslovila jsem novou školu. Chtěli vyzkoušet programy Etické dílny, a tak objednali do jedné 6. třídy program Život v mediální džungli. Během programu probíráme různá úskalí na internetu a v kyberprostoru. Jedním z nich je i kybergrooming. Žáci se ptají, co to je, a já jim chci dát praktický příklad obecné definice = vydávání se za někoho jiného s cílem „lovit oběti“. Proto říkám: „Představte si, slečny, že se s vámi na sociální síti chce seznámit cizí mladík, který vypadá na fotkách moc hezky a je mu okolo 25 let, ale ve skutečnosti je to někdo jiný. Ve skutečnosti je to šedesátiletý týpek s pupkem, který se za identitu pětadvacetiletého mladíka jen schovává, aby vás vylákal.“  Žáci se začali smát a přítomný pan učitel třídní jen sklonil hlavu. Netušila jsem, co se stalo a proč třída takto reaguje. 

pupkáč

Paní metodička, která se na program přišla podívat, mi dala vysvětlení: „Tady panu učiteli třídnímu je právě dneska 60 let!“ Vykoktala jsem ze sebe omluvu a přispěchala k němu, abych mu k dnešním kulatinám popřála 😊.           Rút

Quo vadis?

Byla jsem v létě v Hradci Králové. A když jsem se procházela po areálu místní univerzity, našla jsem schody, na kterých byla fotka stromu uspořádaná tak, že člověk chůzí po schodech nahoru postupoval po stromu od kořenů ke koruně. V té chvíli mi pípl mobil a přišla mi objednávka na program „Staleté kořeny“. Na takovém místě! Hned jsem si zapsala datum a místo, odepsala jsem, že po příjezdu domů pošlu dokumenty potřebné k realizaci programu. Ještě chvíli jsem se nechala opájet kouzlem okamžiku. Po nějaké době přišel den „D“ a já vyrazila do Hradce učit Staleté kořeny. Na kraji města, v ranní dopravní špičce, si zadávám podle objednávky přesnou adresu – a ejhle, na objednávce je Havlíčkův Brod! Tohle kouzlo okamžiku mi málem přivodilo infarkt. Znala jsem příběhy lektorů, kteří si spletli školu, ale splést si město?! Nakonec jsme se po telefonu dohodli na novém termínu a já jela zase domů. A poučení? Kouzlo okamžiku je sice hezké, ale na zprávy ze škol už zásadně odepisuji z domova!                              Ida

Se kterou ženou bude Komenský v nebi?

A jednou, v jedné třídě, jeden hovor vyústil v něco hodně zajímavého.
Stalo se to v části, kdy se zamýšlíme nad tím, jak je možné, že Komenský zvládl všechny ty těžké chvíle ve svém životě. V hlavní roli je dvoubarevné lano, které znázorňuje pozemskou část života a to, co bude po smrti – život ve věčnosti. V tu chvíli se v jedné třídě sami žáci rozpovídali o tom, co bude po smrti a jaké by to mohlo být v nebi. „Když mu zemřely dvě ženy, a on věřil, že se tam potkají, tak potom se v tom nebi asi hádaly, která má na něj právo, ne?“ řekla jedna dívka. Vyšlu do nebe rychlou modlitbu – co na to říct?? „Víš, nebe by podle Bible mělo být místo, kde nebude žádné zlo. Takže se tam nikdo hádat nebude.“ „Jakože by ta první žena té druhé třeba poděkovala, jak se jí o muže hezky starala?“ reaguje dívka. Přikývnu: „Třeba jo.“ „Jéé, to by bylo hezký….“ zasnila se dívka. Tak to byl doslova „kousek nebe“ na programu o Komenském.

Timeline_Eliška

Takže: někdy jdete s cílem žáčky obohatit, něco jim předat. A vracíte se sami obohaceni, jinak a víc, než jste si dokázali představit. Troufám si říct a doufat, že tyhle chvilky zůstanou v paměti i žáčkům a že se jim vepíšou i do srdce, jako drobné, ale nezapomenutelné okamžiky jejich „timelinů“.                                         Kája

Aplikace na smrt

Kluci_mobil

U programu Mínus na plus s Ámosem mají studenti kreslit časovou osu svého života s tím, že kromě událostí, které již zažili, mají na konec křivky napsat, kde by chtěli být za rok, za pět či deset let.

Obcházím třídu a se svolením studenta nakouknu do jeho „timelinu“ a povídám si tlumeným hlasem o jeho životě. Ve třídě studentů oboru IT mi dvojice kluků u svého timelinu ukáže na konci křivky přesné datum a u toho křížek. „Co to znamená?“, ptám se. A oni: „To je datum mé smrti.“ „On umře dřív než já!“ Přijde mi to totálně uhozené, asi si dělají legraci. Říkám: „To je nějaká blbost, ne? Vždyť den své smrti nikdo neví.“ „Ale jo, na to už existuje aplikace – máme ji v mobilu!“ Vytáhnou mobil a ukazují mi aplikaci. „Dokáže to vyhodnotit podle vašeho chování, kdy umřete.“ Věřte nebo ne, tihle kluci tomu doopravdy věří! Ne nadarmo se v Bibli píše, že „poznáte pravdu a pravda vás osvobodí“. Znovu a znovu vnímám důležitost toho, aby děti ve školách mohly slyšet pravdu a nezůstávat ve lži a nesvobodě.                       Eliška