Radosti a trapasy z lektorské práce

Měla jsem co dělat, abych nevyprskla smíchy

Program Komenský 2020 je pro mě vzácný mj. tím, že dává možnost aspoň v pár větách promluvit s každým žákem i o osobních věcech. Je to možné v části, kdy si žáci tvoří časovou osu vlastního života, tzv. timeline. Někdy je náročnější je k tomu motivovat, protože oni logicky nechtějí žádný patos a dojetí, se kterým by "rekapitulovali" svůj život. Na obranu žáků je třeba říct, že nakonec si tuto část programu pochvalují téměř všichni, i když se některým zpočátku do tvoření nechce. 

V přední lavici seděl kluk, který delší dobu nic nekreslil,
i když jsem ho povzbuzovala. Když jsem po nějaké chvíli šla kolem, na papíře měl načrtnuto něco, co připomínalo malby jeskynních lidí v pravěku. Poněkud rozpačitě jsem se ptala, cože to má znamenat?? Na papíře nebylo nic víc, než řádka kreseb neidentifikovatelných zvířátek propojených šipkami... "To je smrt prvního křečka, úmrtí morčátka, úmrtí druhého křečka a králíčka." "Jejda," reagovala jsem, "to jsou samé smutné události, chtělo by to i něco pozitivního?" "Vždyť ano," reagoval dotyčný, "tadyhle jsem si koupil novou kočičku a nové morčátko" dodal a přitom ukazoval zpodobeniny zmíněných "mazlíčků" v níže nakresleném rámečku... V tu chvíli jsem jen těžko zvládla nevyprsknout smíchy. Tak originální "timeline" jsem ještě neviděla. Myslím, že se velmi málo blížil seriózní představě tvůrců tohoto programu, ale byl originální a byl "jeho" - tedy toho kluka. A o to šlo.                                        
Kája

Cestička do školy, přes louky, po poli

Jela jsem na program do jedné brněnské alternativní školy. Domluvili jsme se, že začneme o půl deváté. Říkala jsem si: "To je na pohodu, přijedu tam dřív, zhruba tak na 7:45, abych stihla podepsat smlouvu a pobýt ještě chvíli před programem s dětmi, trochu se seznámit." Navigace mi
z místa bydliště ukazovala do školy příjezd za 22 min. Paráda. Ráno odvážím své kluky do školy něco po sedmé, ale cosi mi nehraje už v našem bydlišti. Na silnicích mnohem víc aut než jindy a já si říkám, co se děje? 

Tak se radši prozřetelně vyhnu dálnici a jedu do Brna "po staré" a ještě po okraji Brna, abych se vyhnula zácpě v centru. Bohužel tento nápad má spoustu jiných kromě mě, takže za chvíli po mě tečou čůrky potu, protože cítím, že tam ve stanovený čas nepřijedu. Po osmé už volám do školy, že stojím v zácpě. Ke vší smůle je Brno hodně rozkopané a objížďky všude, tak volím všemožné i nemožné zkratky, které nakonec zkratkami nejsou, bloudím, nervy na pochodu. Konečně navigace hlásí: "Jste v cíli". No jo, ale vypadá to tu podivně! Kdesi mezi paneláky, škola nikde. Ta navigace se asi zbláznila? Vystupuji a první odchycená osoba mě odkazuje na jakýsi podchod přes čtyřproudovku. Prý do školy je to odsud tak čtvrt hodinky pěšky. Cože? Sedám znovu do auta a pracně se vymotávám z úzkého parkoviště. Za chvíli jsem konečně na místě. Cesta do školy mi dnes zabrala místo 22 minut celkem 1h 40minut. Příště do Brna autem fakt nejedu :)                                       Iva

Týpek s pupkem

Oslovila jsem novou školu. Chtěli vyzkoušet programy Etické dílny a tak objednali do jedné 6. třídy program Život v mediální džungli. Během programu probíráme různá úskalí na internetu a v kyberprostoru. Jedním
z nich je i kybergrooming. 
Žáci se ptají, co to je a já jim chci dát praktický příklad obecné definice = vydávání se za někoho jiného s cílem "lovit oběti". Proto říkám: "Představte si, slečny, že se 

s vámi na sociální síti chce seznámit cizí mladík, který vypadá na fotkách moc hezky a je mu okolo 25 let, ale ve skutečnosti je to někdo jiný. Ve skutečnosti je to šedesátiletý týpek s pupkem, který se za identitu pětadvacetiletého mladíka jen schovává, aby vás vylákal."  Žáci se začali smát a přítomný pan učitel třídní jen sklonil hlavu. Netušila jsem, co se stalo a proč třída takto reaguje. 

Paní metodička, která se na program přišla podívat, mi dala vysvětlení: "Tady panu učiteli třídnímu je právě dneska 60 let!" Vykoktala jsem ze sebe omluvu a přispěchala k němu, abych mu k dnešním kulatinám popřála 😊.           Rút

Quo vadis?

Byla jsem v létě v Hradci Králové. A když jsem se procházela po areálu místní univerzity, našla jsem schody, na kterých byla fotka stromu uspořádaná tak, že člověk chůzí po schodech nahoru postupoval po stromu od kořenů ke koruně. V té chvíli mi pípl mobil a přišla mi objednávka na program "Staleté kořeny". Na takovém místě! Hned jsem si zapsala datum a místo, odepsala jsem, že po příjezdu domů pošlu dokumenty potřebné
k realizaci programu. Ještě chvíli jsem se nechala opájet kouzlem okamžiku. Po nějaké době přišel den "D" a já vyrazila do Hradce učit Staleté kořeny. Na kraji města,
v ranní dopravní špičce, si zadávám podle objednávky přesnou adresu - a ejhle, na objednávce je Havlíčkův Brod! Tohle kouzlo okamžiku mi málem přivodilo infarkt. Znala jsem příběhy lektorů, kteří si spletli školu, ale splést si město?! Nakonec jsme se po telefonu dohodli na novém termínu a já jela zase domů. A poučení? Kouzlo okamžiku je sice hezké, ale na zprávy ze škol už zásadně odepisuji z domova!                              Ida

Se kterou ženou bude Komenský v nebi?

A jednou, v jedné třídě, jeden hovor vyústil v něco hodně zajímavého.
Stalo se to v části, kdy se zamýšlíme nad tím, jak je možné, že Komenský zvládl všechny ty těžké chvíle
ve svém životě. V hlavní roli je dvoubarevné lano, které znázorňuje pozemskou část života a to, co bude
po smrti - život ve věčnosti. V tu chvíli se v jedné třídě sami žáci rozpovídali o tom, co bude po smrti a jaké by to mohlo být v nebi. "Když mu zemřely dvě ženy, a on věřil, že se tam potkají, tak potom se v tom nebi asi hádaly, která má na něj právo, ne?" řekla jedna dívka. Vyšlu do nebe rychlou modlitbu - co na to říct?? "Víš, nebe by podle Bible mělo být místo, kde nebude žádné zlo. Takže se tam nikdo hádat nebude." "Jakože by ta první žena té druhé třeba poděkovala, jak se jí o muže hezky starala?" reaguje dívka. Přikývnu: "Třeba jo." "Jéé, to by bylo hezký...." zasnila se dívka. Tak to byl doslova "kousek nebe" na programu o Komenském.


Takže: někdy jdete s cílem žáčky obohatit, něco jim předat. A vracíte se sami obohaceni, jinak a víc, než jste si dokázali představit. Troufám si říct a doufat, že tyhle chvilky zůstanou v paměti i žáčkům a že se jim vepíšou
i do srdce, jako drobné, ale nezapomenutelné okamžiky jejich "timelinů".                                     Kája

Aplikace na smrt

U programu Komenský 2020 mají studenti kreslit časovou osu svého života s tím, že kromě událostí, které již zažili, mají na konec křivky napsat, kde by chtěli být za rok, za pět či deset let. 

Obcházím třídu a se svolením studenta nakouknu
do jeho "timelinu" a povídám si tlumeným hlasem o jeho životě. Ve třídě studentů oboru IT mi dvojice kluků
u svého timelinu ukáže na konci křivky přesné datum
a u toho křížek. "Co to znamená?", ptám se. A oni: "To je datum mé smrti." "On umře dřív než já!" Přijde mi to totálně uhozené, asi si dělají legraci. Říkám: "To je nějaká blbost, ne? Vždyť den své smrti nikdo neví."
"Ale jo, na to už existuje aplikace - máme ji v mobilu!" Vytáhnou mobil a ukazují mi aplikaci. "Dokáže to vyhodnotit podle vašeho chování, kdy umřete." Věřte nebo ne, tihle kluci tomu doopravdy věří! Ne nadarmo se v Bibli píše, že "poznáte pravdu a pravda vás osvobodí". Znovu a znovu vnímám důležitost toho, aby děti ve školách mohly slyšet pravdu a nezůstávat ve lži
a nesvobodě.                       Eliška