Radosti a trapasy z lektorské práce

Corona speciál, jaro 2021

Kam jsme se to dorotovali?

V jednom programu měly děti vyjádřit, jak se cítí ve třídě. „Máte deset prstů, tak můžete dát od nuly do deseti bodů – nula znamená, že se ti tu nelíbí, všichni jsou na sebe zlí, je to čirá hrůza. Deset naopak znamená, že tu jsou všichni skvělí, cítíš se tu krásně, těšíš se sem. Pojďme hlasovat.“ Děti hlasovaly, jeden chlapec krčil rameny: „Když já nevím. Mně je to jedno, když příští týden budeme stejně zase na počítači.“ Jakmile to řekl, přidali se k němu i další žáci. Začali jsme se bavit
o rotační výuce a ukázalo se, že pro hodně dětí je to velká zátěž. Děti nemají stálý režim, věci jsou nepředvídatelné a čím dál hůř se v tom funguje. Učitelé z různých škol nám tento dojem potvrzují. „Moji prvňáci jsou po návratu z online výuky jako pytel blech. Do čtvrtka se je snažím srovnat a pak jsou zase týden doma. Je to frustrující. Párkrát jsem uvažovala o tom, že odejdu ze školství“, svěřila se nám jedna třídní učitelka. Týden ve škole a týden na dálku vyžaduje více přípravy, více úsilí a větší celkovou zátěž. Když o tom mluvil pan zástupce ředitele jednoho gymnázia, bylo vidět, že se snaží být optimista, ale mezi řádky prosakovala velká únava. Všichni se shodují na jednom: „Už ať to skončí, všem se uleví.“

Pondělky nebrat

Zase učíme a naše diáře teď musí zkoordinovat objednávky, které už jsme se školami nasmlouvali dříve s objednávkami zcela novými. Někdy je to složitý rébus. Velmi rychle jsme se ale naučili, že pondělí nebývá nejlepší den pro programy. „Jak je to možné,“ řešili jsme na poradě, „ty programy byly dneska šílený!“ Zjistili jsme, že děti, které přicházejí do školy po týdnu distanční výuky, jsou v pondělí tak plné toho, že jsou spolu a potřebují si všechno říct, že je opravdu výjimka, když se v pondělí program „povede“. Natož když se s těmi nejlepšími úmysly pokusíme přesunout některé aktivity ven. I léty prověřený lektor pak bezradně sleduje třídu dělající psí kusy a naděje, že děti budou vnímat, se rozplývá. „Měli jsme s sebou podsedáky, děcka to po sobě házely, hulákaly, no takový chaos jsem už dlouho nezažila.
Prosím vás, kdo to nechcete zažít, pondělky neberte!“

Cukr, káva, limonáda

Protože žáci byli tak dlouho doma, může pro některé být náročné začít spolu zase fungovat jako skupina. Proto jsme dali hlavy dohromady a vytvořili intenzivní stmelovací program. Jsme přesvědčení, že to, co nás s druhými sbližuje a propojuje, jsou především společné zážitky. Ty, co spolužáci mají ještě v paměti, proběhly už dávno, a proto je třeba děti podpořit k vytvoření zážitků nových. Hodně jsme si dali záležet, abychom novým programem pokryli oblast komunikace, spolupráce, emocí, aby zážitky byly pro introverty i extroverty… Abychom zjistili, že děti pak během přestávky přijdou s dotazem: „Můžeme si zahrát Cukr, káva limonáda? A můžeme se přetahovat s lanem?“ Což ovšem jen potvrzuje původní myšlenku: zážitek sbližuje.
Ať už to je hluboce promyšlený program s diagnostickým potenciálem, nebo jednoduchá hra na babu.

„Mjůtni se!“

Neskrýváme svůj obdiv k učitelům a učitelkám, ze kterých se během posledních měsíců stali zkušení ajťáci, moderátoři, osvětlovači, youtubeři a režiséři v jedné osobě. Své byty proměnili ve vysílací studia, takže jejich žáci nyní vědí, kolik mají koček, jak se jmenují jejich papoušci a jaké cvrčky má nejraději jejich chameleón.
Ale teď už se konečně zase vidíme naživo – i když stále jen na horní polovinu obličeje. Pro nás to znamená, že hůře rozpoznáváme nejen to, co se říká, ale většinou i kdo zrovna mluví. Je jasné, že lektorovi, který přichází zvenčí, to působí  značné potíže, ale bezradné bývají i léty praxe zocelené paní učitelky: „Když jsme se učili online, byla tam vždycky ta možnost zmáčknout „mute“ a vypnout někomu mikrofon,“ říká o přestávce třídní jedné obzvláště upovídané třetí bé a s nadsázkou dodává: „u některých žáků bych tu možnost opravdu ocenila i tady.“ A zjevně podobně přemýšlí i někteří žáci, protože za chvíli slyším, jak jeden spolužák volá na druhého: „Honzo, mjůtni se!“

Měla jsem co dělat, abych nevyprskla smíchy

Timeline_Kája

Program Komenský 2020 je pro mě vzácný mj. tím, že dává možnost aspoň v pár větách promluvit s každým žákem i o osobních věcech. Je to možné v části, kdy si žáci tvoří časovou osu vlastního života, tzv. timeline. Někdy je náročnější je k tomu motivovat, protože oni logicky nechtějí žádný patos a dojetí, se kterým by „rekapitulovali“ svůj život. Na obranu žáků je třeba říct, že nakonec si tuto část programu pochvalují téměř všichni, i když se některým zpočátku do tvoření nechce. 

V přední lavici seděl kluk, který delší dobu nic nekreslil, i když jsem ho povzbuzovala. Když jsem po nějaké chvíli šla kolem, na papíře měl načrtnuto něco, co připomínalo malby jeskynních lidí v pravěku. Poněkud rozpačitě jsem se ptala, cože to má znamenat?? Na papíře nebylo nic víc, než řádka kreseb neidentifikovatelných zvířátek propojených šipkami… „To je smrt prvního křečka, úmrtí morčátka, úmrtí druhého křečka a králíčka.“ „Jejda,“ reagovala jsem, „to jsou samé smutné události, chtělo by to i něco pozitivního?“ „Vždyť ano,“ reagoval dotyčný, „tadyhle jsem si koupil novou kočičku a nové morčátko“ dodal a přitom ukazoval zpodobeniny zmíněných „mazlíčků“ v níže nakresleném rámečku… V tu chvíli jsem jen těžko zvládla nevyprsknout smíchy. Tak originální „timeline“ jsem ještě neviděla. Myslím, že se velmi málo blížil seriózní představě tvůrců tohoto programu, ale byl originální a byl „jeho“ – tedy toho kluka. A o to šlo.                                        Kája

Cestička do školy, přes louky, po poli

řidička

Jela jsem na program do jedné brněnské alternativní školy. Domluvili jsme se, že začneme o půl deváté. Říkala jsem si: „To je na pohodu, přijedu tam dřív, zhruba tak na 7:45, abych stihla podepsat smlouvu a pobýt ještě chvíli před programem s dětmi, trochu se seznámit.“ Navigace mi z místa bydliště ukazovala do školy příjezd za 22 min. Paráda. Ráno odvážím své kluky do školy něco po sedmé, ale cosi mi nehraje už v našem bydlišti. Na silnicích mnohem víc aut než jindy a já si říkám, co se děje? 

Tak se radši prozřetelně vyhnu dálnici a jedu do Brna „po staré“ a ještě po okraji Brna, abych se vyhnula zácpě v centru. Bohužel tento nápad má spoustu jiných kromě mě, takže za chvíli po mě tečou čůrky potu, protože cítím, že tam ve stanovený čas nepřijedu. Po osmé už volám do školy, že stojím v zácpě. Ke vší smůle je Brno hodně rozkopané a objížďky všude, tak volím všemožné i nemožné zkratky, které nakonec zkratkami nejsou, bloudím, nervy na pochodu. Konečně navigace hlásí: „Jste v cíli“. No jo, ale vypadá to tu podivně! Kdesi mezi paneláky, škola nikde. Ta navigace se asi zbláznila? Vystupuji a první odchycená osoba mě odkazuje na jakýsi podchod přes čtyřproudovku. Prý do školy je to odsud tak čtvrt hodinky pěšky. Cože? Sedám znovu do auta a pracně se vymotávám z úzkého parkoviště. Za chvíli jsem konečně na místě. Cesta do školy mi dnes zabrala místo 22 minut celkem 1h 40minut. Příště do Brna autem fakt nejedu 🙂                                       Iva

Týpek s pupkem

Oslovila jsem novou školu. Chtěli vyzkoušet programy Etické dílny a tak objednali do jedné 6. třídy program Život v mediální džungli. Během programu probíráme různá úskalí na internetu a v kyberprostoru. Jedním z nich je i kybergrooming. Žáci se ptají, co to je a já jim chci dát praktický příklad obecné definice = vydávání se za někoho jiného s cílem „lovit oběti“. Proto říkám: „Představte si, slečny, že se s vámi na sociální síti chce seznámit cizí mladík, který vypadá na fotkách moc hezky a je mu okolo 25 let, ale ve skutečnosti je to někdo jiný. Ve skutečnosti je to šedesátiletý týpek s pupkem, který se za identitu pětadvacetiletého mladíka jen schovává, aby vás vylákal.“  Žáci se začali smát a přítomný pan učitel třídní jen sklonil hlavu. Netušila jsem, co se stalo a proč třída takto reaguje. 

pupkáč

Paní metodička, která se na program přišla podívat, mi dala vysvětlení: „Tady panu učiteli třídnímu je právě dneska 60 let!“ Vykoktala jsem ze sebe omluvu a přispěchala k němu, abych mu k dnešním kulatinám popřála 😊.           Rút

Quo vadis?

Byla jsem v létě v Hradci Králové. A když jsem se procházela po areálu místní univerzity, našla jsem schody, na kterých byla fotka stromu uspořádaná tak, že člověk chůzí po schodech nahoru postupoval po stromu od kořenů ke koruně. V té chvíli mi pípl mobil a přišla mi objednávka na program „Staleté kořeny“. Na takovém místě! Hned jsem si zapsala datum a místo, odepsala jsem, že po příjezdu domů pošlu dokumenty potřebné k realizaci programu. Ještě chvíli jsem se nechala opájet kouzlem okamžiku. Po nějaké době přišel den „D“ a já vyrazila do Hradce učit Staleté kořeny. Na kraji města, v ranní dopravní špičce, si zadávám podle objednávky přesnou adresu – a ejhle, na objednávce je Havlíčkův Brod! Tohle kouzlo okamžiku mi málem přivodilo infarkt. Znala jsem příběhy lektorů, kteří si spletli školu, ale splést si město?! Nakonec jsme se po telefonu dohodli na novém termínu a já jela zase domů. A poučení? Kouzlo okamžiku je sice hezké, ale na zprávy ze škol už zásadně odepisuji z domova!                              Ida

Se kterou ženou bude Komenský v nebi?

A jednou, v jedné třídě, jeden hovor vyústil v něco hodně zajímavého.
Stalo se to v části, kdy se zamýšlíme nad tím, jak je možné, že Komenský zvládl všechny ty těžké chvíle ve svém životě. V hlavní roli je dvoubarevné lano, které znázorňuje pozemskou část života a to, co bude po smrti – život ve věčnosti. V tu chvíli se v jedné třídě sami žáci rozpovídali o tom, co bude po smrti a jaké by to mohlo být v nebi. „Když mu zemřely dvě ženy, a on věřil, že se tam potkají, tak potom se v tom nebi asi hádaly, která má na něj právo, ne?“ řekla jedna dívka. Vyšlu do nebe rychlou modlitbu – co na to říct?? „Víš, nebe by podle Bible mělo být místo, kde nebude žádné zlo. Takže se tam nikdo hádat nebude.“ „Jakože by ta první žena té druhé třeba poděkovala, jak se jí o muže hezky starala?“ reaguje dívka. Přikývnu: „Třeba jo.“ „Jéé, to by bylo hezký….“ zasnila se dívka. Tak to byl doslova „kousek nebe“ na programu o Komenském.

Timeline_Eliška

Takže: někdy jdete s cílem žáčky obohatit, něco jim předat. A vracíte se sami obohaceni, jinak a víc, než jste si dokázali představit. Troufám si říct a doufat, že tyhle chvilky zůstanou v paměti i žáčkům a že se jim vepíšou i do srdce, jako drobné, ale nezapomenutelné okamžiky jejich „timelinů“.                                         Kája

Aplikace na smrt

Kluci_mobil

U programu Komenský 2020 mají studenti kreslit časovou osu svého života s tím, že kromě událostí, které již zažili, mají na konec křivky napsat, kde by chtěli být za rok, za pět či deset let. 

Obcházím třídu a se svolením studenta nakouknu do jeho „timelinu“ a povídám si tlumeným hlasem o jeho životě. Ve třídě studentů oboru IT mi dvojice kluků u svého timelinu ukáže na konci křivky přesné datum
a u toho křížek. „Co to znamená?“, ptám se. A oni: „To je datum mé smrti.“ „On umře dřív než já!“ Přijde mi to totálně uhozené, asi si dělají legraci. Říkám: „To je nějaká blbost, ne? Vždyť den své smrti nikdo neví.“ „Ale jo, na to už existuje aplikace – máme ji v mobilu!“ Vytáhnou mobil a ukazují mi aplikaci. „Dokáže to vyhodnotit podle vašeho chování, kdy umřete.“ Věřte nebo ne, tihle kluci tomu doopravdy věří! Ne nadarmo se v Bibli píše, že „poznáte pravdu a pravda vás osvobodí“. Znovu a znovu vnímám důležitost toho, aby děti ve školách mohly slyšet pravdu a nezůstávat ve lži a nesvobodě.                       Eliška